11 milionů let stará fosilie poodhaluje tajemství vzpřímené chůze, ale učebnice asi nepřepíše

TLDR: Nedávno objevená fosílie miocenního hominida Danuvius guggenmosi je dalším dílkem skládačky evoluce vzpřímené chůze. Jeho končetiny totiž ukazují na zvláštní typ pohybu stojícím na pomezí mezi chůzí (dominance zadních končetin) a opičím skákáním na větvích (dominance předních končetin).

Přepište učebnice? Not so fast…

Médii čerstvě proběhla zpráva, která hovoří o tom, že se podařilo v Německu nově objevit předka člověka, který chodil po dvou mnohem dříve, než mělo být podle stávajících tezí možné. Je to snad úplné popření současných teorií evoluce člověka? Můžeme zahodit doposud napsaná skripta antropologie? Obávám se, že nikoliv – což ale nijak nesnižuje význam objevu. Jen jedna věc jsou nadšení paleoantropologové a druhá věc je, jak to podat veřejnosti. Když si pak na některých serverech přečtete titulek „Přepišme učebnice! V Německu objevili kosti, které zpochybňují dosavadní poznatky o evoluci lidí“, pak jako správní čtenáři Vědátora jistě zpozorníte…

Co se tedy vlastně našlo? Za celým povykem stojí tým Madeleine Böhme z univerzity v Tübingenu. Ten v nově publikované studii upřel pozornost na fosilie nově objeveného zástupce hominidů jménem Danuvius guggenmosi a s překvapením zjistil, že jeho kosti jsou více než hodny pozornosti.

Předně je třeba říci, že i bez objevů, které jsou jádrem studie, je danuvius mimořádně zajímavým tvorem. Jde o miocenního zástupce hominidů, tedy velkých lidoopů – a když říkáme miocenního, hovoříme o stáří cca 11,6 milionů let. Tedy velmi dávno, zhruba v době, kam nejraněji naše odhady kladou posledního společného předka člověka a ostatních lidoopů (s tím, že se častěji hovoří o době ještě mladší). Navíc došlo k objevu v Bavorsku, tedy daleko od afrických regionů, odkud obvykle slýcháme o nových a zásadních paleoantropologických nálezech.

Madeleine Böhme, vedoucí paleoantropologického týmu (zdroj: Reuters)

Pozoruhodný lidoop

Klíčový je fakt, že se z celkem čtyř jedinců (samec, dvě samice a nedospělý tvor), nalezených na jedné lokalitě v letech 2015 a 2018, zachovalo poměrně mnoho. Kromě čelistí a částí lebky především dlouhé kosti končetin. Jde o první miocenní lidoopy, jejichž dlouhé kosti máme k dispozici – a právě na nich se celá studie otáčí. Modely sestavené paleoantropology totiž naznačují, že danuvius měl doposud neznámý a tedy unikátní způsob pohybu.

Rekonstrukce tvora pracují s tím, že šlo o spíše menší mezi velkými hominidy. Váha samce se odhaduje na 26-37 kg, váha samic 16-22 kg. To je mnohem méně, než má například šimpanz. Šlo tedy o zvíře spíše subtilní – zároveň asi mělo podobný poměr těla a končetin právě jako řečený šimpanz, tedy kresebné modely pracují s „šimpanzí“ podobou.

Díky zubům se zdá, že danuvius byl blízkým příbuzným jiného miocenního hominida – dryopitheka. Ten je dobře známý z mnoha lokalit napříč Evropou (paleontologové jej popsali již v roce 1856, tedy tři roky před publikováním Darwinovy teorie) a šlo doposud o vůbec nejstaršího známého lidoopa. Kosti dryopitheka se shodují v tom, že šlo o stromového primáta, který se pohyboval dominantně zavěšený na předních končetinách. Dokázal se rozběhnout na všech čtyřech, čímž připomínal dnešní lidoopy – ti ale chodí po kloubech prstů horních končetiny, zatímco dryopithecus nejspíše chodil po jejich ploskách. To dnes již ze zvířecí říše neznáme.

U druhu Danuvius guggenmosi badatelé neměli k dispozici tolik fosilií, jako u dobře popsaného dryopitheca. Přesto si však napoprvé všimli, že ač by jejich zuby byly skoro zaměnitelné, u končetin mají co dělat s úplně jiným tvorem. Analýzou rekonstruovaného tvaru pánve, několika kousků páteře a především svalových úponů dlouhých kostí totiž vědátoři dospěli k závěru, že danuvius měl zcela unikátní způsob pohybu. Tady se ovšem dostáváme k jádru omylu senzacechtivých novinářů. Danuvius totiž nekráčel po dvou, jako pozdější rod Homo, k takové chůzi ale udělal…pořádný krok.

Některé z kostí druhu Danuvius guggenmosi (zdroj: Böhme et al.)

Stromový lidoop, co kráčí po dvou

Jde o to, že analyzované končetiny nevykazovaly dominanci horních či dolních končetin. Člověk by v takové analýze měl dominantnější, tj. klíčové pro biomotorický pohyb, končetiny dolní. Šimpanz a další „nelidští“ hominidi dominují s končetinami horními. Možná už to nejsou čistě stromové opice, ale pořád ve větvích tráví hodně času, na zemi se pak pohybují zvláštní chůzí po čtyřech s tím, že na předních končetinách kráčí po kloubech prstů. Mají zkrátka přední končetiny mnohem silnější, než zadní, čemuž odpovídá i krátká, houpavá „chůze“, když se vztyčí na zadní. I výše zmíněný dryopithecus, současník danuvia, tak měl dominantní packy přední.

Co z rovnováhy zadních a předních končetin danuvia vyplývá? Naznačuje, že máme co dělat s lidoopem, který sice žil hlavně ve větvích jako šimpanz (silné přední končetiny), při pohybu po zemi ale mohl kráčet po zadních nohách jaksi vzpřímeně (současně silné zadní končetiny). A ano, drazí přátelé, to je paleoantropologická pecka – takový pohyb v takhle dávné době, to tu ještě nebylo. Ovšem pozor, jak jsme řekli, neznamená to, že by danuvius kráčel po dvou jako člověk. Sami autoři studie sice zdůrazňují unikátnost objevu, zároveň ale hovoří o pravděpodobném zvláštním, kývavém pohybu. Jako když kráčející batole má už pohyb na zadních efektivnější, než na všech čtyřech, pro jistotu a stabilitu se ale drží mámina prstu.

Podnebí v oblasti výskytu danuvia bylo v miocénu subtropické a podporovalo rozvoj pralesa. Lidoopičák tak procházel evolucí chůze po dvou v krajině, kde se pořád dalo něčeho chytat „rukama“. Teorii tohoto pohybu podporuje i rekonstrukce jeho páteře, která předpokládá, že ji měl dvakrát prohnutou jako člověk, nikoliv jednou, jako je běžné u ostatních hominidů.


Tak co jsme to vlastně našli?

Autorka Madeleine Böhmová hovoří v této souvislosti o hvězdné hodině paleoantropologie a úplné změně paradigmatu. Objev je to úžasný, to ano, ale její nadšení lze s jistou mírou skepse trochu mírnit. O co jde? Zásadnost nálezu spočívá v jeho stáří. Nejasné stopy bipedalismu jsme doposud sledovali u některých druhů starých cca 7 mil. let, zcela jistý byl u Ardipithecus ramidus, který žil před 4,4 miliony let. Danuvius má ale 11,6 milionů let! Boří tak zažité představy o evoluci bipedalismu jako takového.

Navíc je potřeba dodat, že jsme v Evropě a ne v Africe, kolébce člověka. K tomu všemu je ale potřeba dodat právě tu skeptickou doušku: nic z výše řečeného, ačkoliv zásadního, nemění teze lidské evoluce v Africe. Jenom to ukazuje, že samotný bipedalismus měl složitější a starší vývoj, než že by se objevil až s lidským druhem. Danuvius by totiž taky mohl ukazovat, že k vývoji dvounohé chůze docházelo paralelně v prostoru i v čase vícekrát. I to je zajímavé, ale neznamená to, že bychom náš bipedalismus měli přímo od danuvia.

Na druhou stranu: ano, některá jiná paradigmata se musí promýšlet znovu. Například se tím komplikuje definice homininů (pro vysvětlení: hominidé jsme všichni lidoopi, homininé naše vývojová větev po oddělení šimpanzů). Bipedalismus byl totiž brán jako jejich zásadní a charakteristický rys. Pokud ovšem k evoluci dvounohosti došlo již v době před rozdělením větví homininů a současných šimpanzů, pak jsou skutečně nadšené výkřiky paleoantropologů na místě. V podstatě by to znamenalo, že se musí homininům hledat nová definice.

Kosti samčího jedince danuvia a jeho odvážná rekonstrukce. Podle objevu v den narozenin hudebníka Udo Lindenberga byl pojmenován „Udo“. Dle procenta dochovaných kostí lze pochopit skepsi některých antropologů k závěrům (zdroj: Böhme et al.)

Trocha skepse na závěr

Vědátoři z mezinárodního týmu vedeného německými paleoantropology odvedli velký kus práce. Jejich nadšení a sebejistota, s jakou své výsledky prezentovali jako zásadní změnu paradigmatu, je pochopitelná. Nebyla by to ale vědecká komunita, aby se krátce po publikaci neobjevila skeptická kritika. Někteří paleoantropologové práci vyčítají, že dělá moc široké závěry na základě příliš malého vzorku (zatím dostupné) populace. Scott Williams z University of New York si povšiml, že páteř – která má být svým dvojitým jedním ze zásadních důkazů bipedalismu – není úplná a nechává tak prostor nejistotě.

Z American Museum of Natural History in New York City se pak ozval paleoantropolog Sergio Almécija. Ten upozornil na čerstvou studii pracovníku onoho muzea, která sledovala detailně biomechaniku pohybu goril horských. Překvapivě při tom zjistili, že tito lidoopi mají nečekanou variabilitu, jak kladou své ruce při pohybu po zemi – podle různých způsobů úplně mění způsob pohybu. Což je ovšem něco, co kosti dost dobře nezachytí a tak kritika míří tím směrem, že dělat závěry o mechanice chůze jen na základě kostí je obtížné i u soudobých zvířat, natož u neúplných fosílií.

Kdybychom to měli nějak shrnout, tak bychom zopakovali, že mimořádná pozornost tomuto novému druhu je na místě. Zároveň, ale to už v paleontologii i archeologii platí znovu a znovu, však zatím nejsou na místě výkřiky o přepisování učebnic. Místa pro skepsi a různé interpretace je pořád dost a dost.

Zásadní přínos objevu druhu Danuvius guggenmosi tak momentálně spočívá v tom, že nám ukazuje spoustu nových možností a cest, kam se koukat dál. Hledat další zástupce druhu. Promýšlet bipedalismus a jeho evoluci. Nebát se bořit načrtnuté časové horizonty. A především se důkladně zamyslet nad tím, jak chápeme bipedalismus, člověka, lidskou evoluci a vztah mezi tím vším.

Neměli bychom ale v danuviovi hledat nějakého tajemného předka člověka, který nám dal pohyb na dvou nohách a pod jehož vlivem padá teorie o africké kolébce. Do těchto interpretací se ostatně nepouští ani autoři původní studie.

[PZ]

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze