Kafe či pivo máte rádi kvůli svým genům, DNA možná ovlivňuje preferenci chutí

TLDR: Nová studie naznačuje, že za tím co nám chutná nebo nechutná, můžou být geny. Extrémní výklad by říkal, že kafe či pivo si podvědomě volíme podle očekávaného efektu, nikoliv podle chuti!

Život je hořký – genům dík

Avengers of bitterness – assemble! Říká se, že sto lidí, sto chutí. Možná jste si ale už někdy lámali hlavu nad tím, co přesně má vlastně na preference našich pohárků vliv. Střípek do mozaiky této zásadní otázky vnáší nová studie týmu doktorky Marilyn Cornelis z Northwestern University v Illinois v USA. Ta už má za sebou několik studií týkajících se přijímání potravin, vlivu kávy na tělo a podobně.

Tentokrát se paní vědátorka zaměřila na zkoumání příčiny, proč někteří lidé preferují sladké nápoje a jiní hořké a zda to nějak souvisí s genetikou. Výzkum to nebyl samoúčelný, neboť byl koncipován jako příspěvek ke studiu genetických základů obezity, toho času moru civilizace 21. století.

Dr. Marilyn Cornelis, pochopitelně v kavárně (zdroj: Harvard Gazette)

Pro metodiku výzkumu byla klíčová existence tzv. UK Biobank, což je datová biobanka uchovávající data asi půl milionu dobrovolníků, jejichž životní styl je od roku 2006 sledován (a bude ještě asi dalších 20 let). Tento ambiciózní projekt z Britských ostrovů svými daty dobře posloužil i naší americké vědátorce.

Ta si pro svůj výzkum rozdělila nápoje do dvou kategorií – hořká (např. káva, čaj, grapefruitová šťáva, pivo červené víno a tvrdý alkohol) a sladká (ovocné šťávy, limonády a podobně). Specificky byly ještě sledovány některé podkategorie nápojů, třeba káva, alkohol a podobně.

Následně se na 336 000 jedincích z biobanky sledovaly jejich nápojové preference během jednoho modelového dne. Výsledky pak navíc podpořil experiment na kontrolní skupině domácích US občanů se stejným výsledkem. Pivo a limča – pokusy na lidech, jak mají být!

Když byla sestavena statistika preferovaných nápojů, porovnaly se výsledky s genetickými daty pokusných myší vybraných jedinců. Podařilo se tak u některých typů nápojů vysledovat možný lokus (tj. pozici genu v chromozomu), který s danou preferencí souvisí.

Chuť na chuť vs. chuť na lomcovák

Tady přichází nejpřekvapivější výsledek výzkumu. Ukázalo se totiž, že volba sladkého nebo hořkého nebyla dána geny souvisejícími s percepcí chutí, ale pravděpodobně geny, které mají vztah k psychoaktivním složkám těch či oněch nápojů. V podstatě by se dalo říct, že lidi mají rádi to, jak na ně káva či alkohol působí a proto je pijí. Není to primárně o chuti.

Upřímně se přiznám, že na tomto místě jsem zaváhal, jestli brát studii vážně. Jako někdo, komu koluje káva v žilách, a pivo považuje za nejdůležitější pravěký vynález, prostě vím, že mi tyhle nápoje chutnají víc, než sladké žbrndy. Nic proti, Kofolo, pořád tě mám rád… ale jenom jako kamarádku. O výživových studiích („voda/kafe/benzín je teď zdravější, než jsme věděli, OMG!“) navíc píšu nerad, protože většinou vycházejí, jak se jim zachce…


Nicméně – kdo jsem já, abych se hádal s geny a vědeckou metodou? Možná to jde celé postavit tak, že nám naše geny říkají, který nápoj by nám měl chutnat. Autoři studie navíc sami přiznávají, a vlastně se tím skoro chlubí, že jde o první výzkum takto hledající vztah mezi preferencí pitiva a genetikou. Faktem navíc je, že asi nikdo nezačal pít kafe nebo pivo pro jejich specifickou chuť připomínající vodu z popelníku. Naučili jsme se je ale časem mít rádi. Cornelis pak naznačuje, proč ten vztah vznikl!

Sama autorka studie pak bokem dodává, že osobní chutě, dané zase jinými geny, jistě mají svůj vliv. Přesto však nesmíme vliv genů ovlivňujících chování podceňovat. Ilustruje to paradox, který byl při výzkumu také odhalen.

Šlo o variantu takzvaného FTO genu, která má patrně vztah k oblibě sladkých nápojů. Lidé s touto variantou překvapivě preferovali sladké nápoje. Proč překvapivě? Protože – plot twist! – ta samá varianta by měla mít dle starších studií vztah k nižším genetickým sklonům k obezitě.

Vědátorka k tomu sama říká, že FTO gen je trochu záhadný, protože víme, že má nějaký vztah k obezitě, ale mechanismus není úplně jasný. Snad jen, že gen má evidentně vliv na chování směrem k přijímání potravy.

První svého druhu

Frankensteinovo monstrum ani nobelovka z toho asi nebudou, ale bez významu taková zjištění nejsou. Na prvním místě je potřeba zopakovat, že jde svým zaměřením v podstatě o pionýrskou studii, sami autoři volají po potřebě dalších a dalších experimentů na podobné téma. Obezita ročně zabíjí miliony, takže hledání cest, jak ji řešit, rozhodně není bez meritu.

Pokud ale udeřili hřebíček na hlavičku, znamenalo by to problém pro všechny, kteří mají sklony k nadměrnému popíjení alkoholu, obezitě a podobně. V takovém případě by se totiž lidé neprali jen s návyky a zlozvyky, ale přímo s vlastními geny. A to by znamenalo i nutnost sáhnout po vyšším medicínském kalibru od neurostimulace po CRISPR!

Tož uvidíme, kam nás debata o obezitě ještě zavede!

[PZ]

Když už jste se zastavili, mrkněte i na starší téma (velmi hypotetického) nastolení totální virové imunity!

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze