Pokud bychom zasáhli asteroid, mohl by se zase složit zpátky
TLDR verze: Asteroid můžeme zničit, ale ne odpařit. Takže by se nejspíše zase složil dohromady a spadl nám na hlavu (studie tu).
Prohrajem, Grace!
Představte si tu scénu – na Zemi se řítí zničující asteroid. SpaceX však naštěstí spolu s NASA dala dokupy partu těžařů, narvala je spolu s vodíkovou bombou a Brucem Willisem na palubu prototypu Starship a poslala je bludný balvan zničit! Už už se jim po všech problémech podařilo položit nálož na své místo, Bruce se při tom tradičně obětoval – a pak BUM!
Bohužel, asteroid se po chvilce anihilace kolem společného jádra složil jako tekutý Terminátor zase dohromady. A dopadl na Zemi cca tak, jako kdyby žádná heroická mise neodstartovala…
Nějak takhle by šel popsat výsledek nové simulace z dílny Johns Hopkins University, která bude publikována 15. března. Vědátoři v ní modelovali srážku menšího tělesa s větším. Možná to zní banálně, ale vzájemný vztah více gravitačně svázaných těles je ve skutečnosti pekelně složitý. Poprvé se tak ukázalo, že po zasažení asteroidu se v něm vytvoří milióny trhlin a rozletí se do prostoru!
Částice asteroidu se však okolím pohybovaly tak trochu jako tekutý písek a ukázalo se, že fyzické a už vůbec gravitační centrum vlastně porušeno být nemusí. V tomto případě nebylo jádro vůbec zasaženo. A tak si k sobě po čase většinu odlétávajícího smetí zase přitáhlo…
V praxi to zase tolik neznamená, poněvadž model simuloval „jen“ srážku dvou asteroidů. Naše stávající obrana proti asteroidům je navíc prakticky veškerá žádná, takže bychom nyní v případě ÚTOKU KOSMU na Zemi neudělali tak jako tak asi nic. Hypotetické snahy sundat asteroid letící na Zemi většinou počítají s tím, že bychom ho trochu odklonili jiným směrem, což by mělo stačit. U velkých, mnohakilometrových těles, bychom pak atomovky použili možná rovněž – ale opět ne ke zničení objektu, ale jako atomový motor (ve stylu „pulzního pohonu“ projektu Orion) opět k jeho vychýlení.
Pokud bychom však chtěli asteroidy zcela ničit, museli bychom vyvinout řádově větší energie i k rozmetání jeho jádra. Možná by k tomu stačilo poslat v těsném sledu několik impaktorů či hlavic. Ale možná jsou naše vyhlídky v obraně Země zase o něco horší než doposud…
Systém včasné výstrahy?
Naštěstí však není studie o tvrdém kořínku bludných balvanů jedinou zprávou z vývoje protiasteroidové ochrany. I „dobré zprávy“ ale nejlépe ilustrují, jak moc je ona obrana pozadu. Naše snahy detekovat hrozbu z vesmíru totiž ukazují, že bychom stejně asi neměli na co střílet.
Mění se to pomalu, ale aspoň trochu. Už předloni na podzim proběhl první „ostrý test planetární obrany“. V uvozovkách ten pojem není náhodou. Hyperbola je to stejná, asi jako kdyby Wehrmacht bránil Normandii přes Spojenci pomocí usilovného sledování vylodění z okulárů. Parta nerdů pod vedením Vishnu Reddy z Arizonské univerzity se na asteroid, co nás tedy minul, tehdy akorát zaměřila s teleskopy a jinými metodami detekce, a při jeho sledování prověřila metody komunikace mezi jednotlivými pracovišti.
Nic se na tu věc nestřílelo, není ostatně (asi ještě přes dekádu, spíše déle) ani co zatím střílet. Vědátoři si toliko vyzkoušeli, jak by se na něčem takovém mohli domluvit
Cílem totiž bylo zaměřovat balvan různými radary a předávat si pozorovací pochodeň z kontinentu na kontinent. Což zní triviálně, ale kvůli tomu, že se Země jaksi otáčí a v různých státech mají různé jazyky a systémy pro pozorování, je i taková blbost jako udržet balvan na očích po celou dobu překvapivě obtížná. Například Portoriko si tehdy nemohlo projekt otestovat z toho důvodu, že jeho radar poškodil hurikán – a to pak celé sledování komplikovalo.
Pravidlem přitom není ani úspěšná detekce objektu před dopadem. V reálu se to totiž podařilo zatím jen třikrát v historii astronomie – naposledy loni v létě.
Krok za krokem
Čerstvě sesumírovali aktuální dění astronomové z observatoře v Kleti, když podtrhli již třetí včasnou detekci planetky před tím, než se tato vydala do sebevražedné náruče pozemské atmosféry. :3
Detekované těleso se jmenovalo 2018 LA, mělo dva metry a shořelo 2. června 2018 nad Botswanou. Astronomové z americké Mt. Lemmon (její teleskop na obrázku… níže) přitom 2018 LA našli až 8 hodin před dopadem a správně určili místo dopadu – nejprve v pásu mezi Afrikou a Indikým oceánem, později díky zpřesnění systémem ATLAS na jih Afriky. Jinými slovy, astronomům se již potřetí podařilo to, po čem touží nejvíc… nechtějí, aby jim něco uniklo.
Na podobnou předešlou detekci došlo v letech 2008 a 2014. Nelze tedy úplně říct, že by systém měl všechny mušky vychytané (zvláště uvážíme-li, že v roce 2013 proběhl Čeljabinsk). „Ohrožení z vesmíru“ však bohužel netvoří páteř bezpečnostní agendy dnešního světa.
Nicméně – pracuje se na tom! Poptal jsem se na scénář „co by, kdyby“ Miloše Tichého (na obrázku… ten pán výše) z observatoře Kleť, a v zásadě pod hlavičkou UN probíhá sepisování „Bílé knihy“ s potenciálními reakčními plány. Z mnoha odborníků na světě se na tom podílí i čeští astronomové.
Jasně, Kosmická hlídka jako z Clarkeových románů nebo Hvězdná flotila to ještě nejsou – první kroky podobného ohledu se však přesto konečně daří realizovat a dělá se na tom stále intenzivněji!
Ačkoliv však reálné plány obrany před bludnými kameny obsahují trestuhodně málo Brucu Willisů a titanových raketoplánů na metr krychlový, neznamená to, že nějaký pokrok není znát!
[LL, MT]
Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.
