Definuje člověka schopnost miniaturizace?

TLDR verze: Možná, že samotná tvorba nástrojů není největší skill Homo sapiens. Možná je to totiž spíše jejich miniaturizace (studie tu)!

Méně, lépe, rychleji!

To, že výroba nástrojů byla klíčová pro distinkci lidského rodu od ostatních primátů, je leitmotivem antropologických studií už pěkně dlouho. Sice dnes víme, že i jiní primáti dokážou jednoduché kamenné nástroje vyrábět a užívat. Se složitostí vercajku raných lidských druhů, natož těch pozdějších, si přesto (zatím?) nezadají.

Nová studie ale naznačuje, že to, co učinilo hominida hominidem nebyla výroba sama, ale především – i dnes stále populární – miniaturizace. Studie se věnovala jihoafrickým nalezištím. Její závěry lze ale zajímavě vztáhnout na celé pinožení našeho rodu Homo.

Vedoucí vědátor Justin Pargeter, antropolog z Emoryho univerzity (Druid Hills poblíž Atlanty) vyšel z teze, že potřebě zmenšovat nástroje čelíme trvale. Miniaturizace, to je prostě věc, co my lidé děláme od nejstaršího pravěku! Pargeter a jeho tým jako oporu názoru přinášejí srovnávací studii paleolitických nástrojů, která se soustředí na jejich miniaturizaci. Mapují přitom artefakty až 2,6 milionů let do minulosti.

Zjištění vypichuje, že s šířením našeho rodu Homo se po celém světě rozšířily i miniaturní nástroje, ne větší než palec (imperiální palec, tedy 2,5 cm), ve světě lidoopů a opiček neznámé. Každý student hrobokopie potvrdí, že když se poprvé setkal s kamennými nástroji, tak zjistil, že skutečně spektakulárních pěstních klínů a kamenných čepelí jak z Burianových ilustrací je menšina, oproti myriádě drobných úštěpů a odštěpků.

Ty jsou ale obvykle záměrně retušované do ostří, tedy ukazují, že nešlo jen o pouhý odpad při výrobě větších nástrojů, ale že i ony tzv. mikrolity měly využití jako důležité nástroje. Umožňovaly různé drobné řezání, vrtání, škrábání – zkrátka všechno, co prehistorický MacGyver může potřebovat.

Analyzované bazmeky pralidí.
Stroj: Luca Massone

Tři šmouhy co skla

V našem nálezovém fondu sice nedosáhneme tak hluboko do minulosti jako například v Africe. Ale obecně platí, že ať se koukneme, kam se koukneme, tak kde jsou hominidé, tam jsou mikrolity od začátku přítomny. Pargeter k tomu říká, že takové miniaturní nástroje byly něco jako dnešní kancelářské sponky – snadno se vyráběly a snadno se nahrazovaly. Ve Windows 95 000 BC by miniaturní škrabadlo měly jako nápovědu ve Wordu!

Autoři určily tři body v jihoafrické lidské evoluci, kde se podle nich zvýrazňovala potřeba a abundance miniaturních nástrojů. Tedy, body… Ona evoluce není záležitost stolního kalendáře, takže ty body představují na časové ose spíš takové flíčky (tvořené drobnými úštěpy kamení).

První rozvoj mikrolitů nastal na počátku oddělení rodu Homo, kdy lidé zjistili, že drobné kamenné nástroje dokážou v mnoha funkcích nahradit nám chybějící drápy a zuby.

Druhý bod nastává kolem roku 100 000 před Ježíškem, kdy se objevují patrně první luky (a podobné zbraně), jež si žádaly drobnější hroty.

Třetí rozkvět podle autorů přineslo období asi před 17 000, kdy v rámci končící doby ledové se lidé museli přizpůsobovat měnícímu se dramaticky měnícímu se klimatu a bylo potřeba neplýtvat dostupnými zdroji, včetně vhodných nerostů. Poslední bod možná zarazí i čtenáře, který je od Vědátora zvyklý na leccos, protože zdánlivě není úplně srozumitelný.

Pargeter však objevil mezi již zpracovávanými artefakty z jihoafrické lokality Boomplas, v sáčku označeném jako „odpad“ i drobounký úštěp pazourku, ne větší než „malá rozinka“. Detailním prozkoumání ale ukázal, že nejde o střípek, nýbrž cíleně opracovaný mini-hrot. Vědátoři se na něj zaměřili a zjistili, že takových se na nalezištích, právě z vrstvy kolem doby 17 000 př. n. l. nachází více. Tuto skutečnost studie spojuje s dříve známými změnami v jihoafrické krajině. Konec doby ledové a tající led na severní polokouli tehdy vedly k tomu, že se zvýšila hladina oceánů.

Máme totéž jinde?

V hornaté lokalitě Bloompas byli lidé v bezpečí před vodou, přišli ale o tradiční pobřežní oblasti s dostatkem zdrojů potravy. Klima se asi měnilo docela dramaticky, počasí bylo nestabilní a velkých savců bylo málo.

Právě v této době se objevují tyto miniaturní hroty, které – jak teoretizuje studie – byly nejspíš uchyceny v drobnějších šípech. Ty nemohly být smrtící samy o sobě, mohly ale například při lovu nést jed (což, jak ukazují některé dnešní lesní kultury, není úplně špatná lovecká strategie). Při zasažení zvířete takovým šípem sice přijdete o drobounký úštěp pazourku, ale v zásadě riskujete mnohem menší ztráty suroviny, než u klasických šípů.

Tato pozorování a závěry můžou být na první pohled jen těžko vztažena na náš, středoevropský, paleolit. Zde tyto druhy hrotů nemáme a lov s jedem se taky nepředpokládá. Paleolitický Praevropan čelil jiným environmentálním výzvám doby ledové než Praafričan.

Na druhou stranu – a v tom je univerzálnost studie – obecně načrtnuté závěry platí i v jiných podmínkách. I u nás se můžeme pyšnit širokou škálou mikrolitické industrie. Důvody jejího vzniku budou nejspíše podobné – maximálně efektivní využití suroviny a efektivita drobných nástrojů pro některé úkony.

Kvalitní pazourek taky není samozřejmost a máme doklady, že s některými vhodnými nerosty pro výrobu kamenných nástrojů se v paleolitické Evropě kšeftovalo na relativně velkou vzdálenost. Když už takový silicitový nebo radiolaritový balvan dotáhnete z Pobaltí, nebo ho na někom vyhandlujete, tak přece při štípání pěstního klínu nezahodíte všechny ty ostatní, cenné a tak, tak ostré kamínky, že jo.

Jak říkají paleoantropologátoři (všichni povinně vyslovit třikrát nahlas!) Pargeter a spol., je věčná otázka paleoantropologie je hledat definice, co učinilo člověka jedinečným. Obvykle říkáme, že nástroje – ale to není tak úplně pravda. Makakové rozbíjejí mušle kameny, šimpanzi užívají kameny jako kladivo a kovadlinu k rozbíjení ořechů. Dokonce upravují větvičky tak, aby se dostaly k chutným termitům.

Mikročipy nebo mikrolity, bába nebo sníh

Všechny tyhle nástroje jsou ale velké, hrubé. Ruce primátů, natož jiných zvířat, se nevyvinuly do stavu, kdy by byly schopné jemné – a přece silné – motoriky, jakou ve zvířecí říši nabízí jen lidský úchop. Jen my máme prsty schopné vyrábět mikrolity, které jsme zároveň schopni těmi prsty mimořádně efektivně užívat.

Pokud nám tedy dala evoluce něco do vínku, tak je to schopnost maximalizovat schopnosti vlastního těla a přizpůsobovat se jako málokterý druh velkých savců (na viry a bakterie nemáme, ale to je jiná story). Možná nemusíme úplně souhlasit se závěrem vědátora Pargetera, když říká, že malé nástroje jsou ideální technologií pro migrující a šířící se populace a že naši předci určitě neodešli z Afriky s těžkopádnými mlaty – ale s elegantními a efektivními luky.

Ony totiž i ty balvanovité nástroje, pěstní klíny a tlouky se v souborech najdou. A není jich málo. Nicméně je pravda, že na jeden pěstní klín (což mimochodem jsou nástroje sice masivnější, ale velmi efektivní a víceúčelové, ale o tom jindy) získáte desítky drobných úlomků – a žádný z nich nenechal pračlověk ležet ladem.

Ať už jde tedy o mikročipy nebo mikrolity, jedno je jisté. Mikroblbinky s vysokou pravděpodobností definovaly pokročilou technologii už pravěku, stejně jako i dnes!

 [PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze