Ani nová terapie neslibuje, že virus HIV budeme umět běžně léčit

TLDR verze: Jo, virus HIV podařilo se zastavit. Ale stalo se tak za podmínek natolik exotických, že je rozhodně na běžné úrovni replikovat nebudeme (studie tu).

Plus a plus je mínus

Virtuálním prostorem tento týden létají zprávy o doslova zázračném progresu! Další a další (fskutečnosti zatím dva) pacienti se dočkali zastavení postupu viru HIV! Jednalo se přitom o lidi trpící současně rakovinou kostní dřeně (v níž probíhá krvetvorba) a nakažené také virem HIV, což by mohlo naznačovat, že je metoda ultra šetrná! Ve skutečnosti však u nich byly příznaky viru potlačeny pomocí brutální terapie zahrnující transplantaci kmenových buněk

Historie tohoto objevu sahá až do roku 2009 k Timothymu Brownovi. Tento „berlínský pacient“ měl v těle přítomný virus HIV a k tomu i rakovinou kostní dřeně. Za normálních okolností by ho podobné kombo mělo na onen svět poslat rychleji než obvykle. Vědátoři ale našli způsob, jak mínus a mínus překovat v plus!

Protože u něj byla samotná chemoterapie neúčinná, rozhodli se lékaři tehdy zkombinovat celotělové ozařování, chemoterapii a transplantaci kostní dřeně. Z výzkumných důvodů však prozíravě vybrali dárce, jehož buňky jsou na HIV imunní. Podobná imunita vzniká vlivem vrozených genetických mutací vedoucích k zastavení syntézy receptorů CCR5, na něž se běžně viriony HIV vážou. Takovýchto přirozeně imunních lidí je v populacích s evropskými kořeny asi 1%.

Šance na úspěch byla po letech marného hledání léku nevelká. Berlínský „experiment“ však dopadl nad očekávání úspěšně! Kmenové buňky dárce daly vzniknout HIV-rezistentním bílým krvinkám, které postupně nahradily pacientovy původní virem stižené krvinky. Pacient byl po nějaké době schopen vysadit léčiva a virus se u něj od té doby neprojevil.

Berlínský pacient.
Stroj: HuffPost

Znovu a lépe?

Dle zpráv v časopisu Nature se nyní, po deseti letech, podařilo tento úspěch zopakovat u anonymního „londýnského pacienta„. Ten měl stejně jako Brown v krvi přítomný virus HIV, rakovinou a k tomu nereagoval na chemoterapii. V laboratoři se potvrdilo, že po transplantaci pacientovy bílé krvinky nevytváří CCR5 a nelze je infikovat HIV. Po 16 měsících pak pacient vysadil standardní léky a dnes, po dalších 2 měsících, stále nejsou v jeho krvi po HIV ani stopy.

A co víc, dva dny po zprávě v Nature oznámili vědci z Nizozemska, že mají podobné výsledky na třetím pacientovi, tentokrát z Düsseldorfu (a čtvrtý a pátý prý snad budou brzy potvrzeni). Zda byly zákroky skutečně a dlouhodobě úspěšné však ukáží až mnohaletá pozorování. Skoro se ale zdá, že počet lidí, u nichž se podařilo HIV zastavit, možná zabere prsty celé jedné ruky!

Na přílišnou oslavu je však ještě velmi, velmi brzy. Přestože zákrok nebyl u londýnského pacienta tak extrémně drastický, jako u berlínského (místo plošného ozařování byly použity lokálně cílené léky), rozhodně pro lidský organismus (a obzvláště ten dlouhodobě oslabený virem a rakovinou) není procházkou růžovou zahradou. Navíc samotná transplantace kostní dřeně může mít fatální následky a standardní léčiva na HIV jsou dnes při včasném nasazení velmi efektivní.

Tato radikální léčba tak rozhodně není vhodná pro plošné mýcení HIV a zatím bude uplatnitelná spíše ve speciálních případech lidí trpících jak HIV, tak rakovinou kostní dřeně

Co nám ale metoda říká pro ty, kteří nemají nádorové onemocnění a virus HIV? Především to, že budou muset mít i pevné nervy.

Jedna dobrá zpráva, jedna špatná zpráva

Oznámení z tohoto týdne především znamenají, že dlouho osamocený případ berlínského pacienta zjevně nebyl ani náhodou, ani výjimkou. Což je dobré! Naznačují totiž potenciálně zajímavé cesty dalšího výzkumu, který může být důležitým krokem směrem k ultimátní plošné léčbě HIV.

Teoreticky naznačují cestu i genovým inženýrům, kteří by u lidských zygot nakažených HIV teoreticky mohli uměle deaktivovat gen kódující receptor CCR5 a postižený lidský zárodek tak virus HIV zbavit a imunizovat. Něco podobného ostatně udělal právě kontroverzní čínský vědátor loni v případě geneticky upravených holčiček Anny a Lulu.

Problém však je, že o přirozené úloze CCR5 v imunitním systému toho stále víme příliš málo. Což je špatné. Není tak jasné, zda by takový zákrok nenadělal víc škody než užitku. A podobně není zatím ani jasnější, zdali by podobnou terapii bylo někdy možné aplikovat na jiné, již živé pacienty s HIV.

Současná terapie je pro své pacienty zázrakem – ale zázraky se typicky nedaří moc dobře replikovat. Vzdor nadšení z novinky kolem boje s HIV tak budeme s jeho hrozbou muset žít ještě řadu další let či desetiletí.

[JK, LL]

JK pro vás i pořešil, jak bychom „podobně“ mohli být imunní vůči všem virům! 

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze