Kdysi slavná Khmérská říše kolabovala pomalu, zjistili archeologové

TLDR verze: Khmérská říše kdysi patřila mezi nejmocnější své éry, její sláva je však dávno zapomenuta. Nová práce naznačuje, že její hlavní město Angkor kolabovalo agonicky pomalu, nikoliv prudce, jak jsme si dříve mysleli (studie tu). 

Impérium, o které jste neslyšeli

Jak už to tak u historicko-archeologických článků bývá, než se dostaneme k vědátorské novince, načrtněme si hezky zeširoka historický kontext. Bude to story jako ze Star Wars, totiž příběh o vzestupu a pádu!

Angkor bylo hlavní město dávné Khmérské říše, jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť světa a navíc pěkná silueta na vlajce Kambodži. Třebaže výzkum Angkoru trvá už nějaký ten pátek, přesto stále přitahuje pozornost vědců a přináší nové a nové objevy (…a množství nezodpovězených otázek, věčných to průvodců archeologů).

Není se čemu divit. Podle některých odhadů byl Angkor svého času největším městem na světě, středověká megalopole, ve které v 11.–13. stol. n. l. žilo snad 0,1 % světové populace! A to není málo, přátelé. Jádro sídla zabíralo rozměry 24 km od východu na západ a 8 km severojižně, s přidruženým osídlením měla celá aglomerace cca 3000 km čtverečních.

V lokalitě se nachází na 1000 různých památek, kterým vévodí chrámové komplexy (jakási svatá města uvnitř…ehm, města) Angkor Vat – to je ta ikonická silueta z vlajky Kambodži – a Angkor Thom, doprovázené dalšími, menšími celky.

Město Angkor vzkvétalo – spolu s Khmérskou říší, oficiálně vlastně zvané říše Angkorská – zhruba od 9. do 15. století našeho letopočtu. Svého času šlo o jeden z největších států jihovýchodní Asie, zabírající v době největšího rozmachu prostor v podstatě celé dnešní Indočíny, včetně jihočínské provincie Yunnan (pozoruhodný výkon, vezmete-li v potaz, že celou říši vybudovali malí, roztomilí, angorští králíčci. Fun fact: angorští králici se jmenují podle turecké Ankary a víc už je tu zmiňovat nebudeme).

Nic netrvá věčně

Khmérský stát si prošel klasickou křivkou nejedné mocné říše. Nejprve přišel prudký rozmach – mocní vládci s originálními tituly jako „král světa“ nebo „král králů“. Následovala fáze regionální hegemonie a kulturní dominance – výstavba úžasných památek a do té doby nevídaných staveb.

Poté už došla vleklá vnitřní krize politická krize náboženská (řešily se zásadní otázky konverze od višnuistického hinduismu ku thérávádovému budhismu). Až nastaly nástupnické spory, povstání vazalů, hospodářská krize – to vše zakončené úderem zvenčí a dobytím hlavního města novou silou v regionu. Hotovo, tečka, Římani/Aztékové/Peršané zdraví a posílají kytičku.

Téma kolapsů civilizací je v posledních letech poměrně přitažlivé a často skloňované. To asi proto, že současnost je plná jistot a prostá různých obav z budoucnosti… Každopádně, ani pád Angkoru neunikl pozornosti dějinných thrillerů chtivých vědátorů.

Příčiny úpadku říše se zkoumají už nějakou dobu, v současnosti existuje několik názorů na to, které faktory byly hlavní. Ostatně, ani na příčinách pádu historiograficky provařeného Říma nepanuje jednoznačná shoda.

V případě Khmérské říše se mluví nejenom o politicko-náboženské krizi, tak jak jsem ji naznačil výše. O té víme jistě, že nastala a také víme jistě, že poslední tečku (heh, historie jako wrestling…) říši daly útoky zvenčí. Po opakovaných dobytích Angkoru ze strany siamského království Ajuthajja je megalopole nakonec v roce 1431 khmerskými králi (asi) opuštěna jako neubránitelná. Říše se rozpadá a postupně se formuje království Kambodža.

Zdálo se, že gigantické město bylo po konci této slavné epochy velmi rychle vylidněno, jen chrámový komplex Angkor Vat zůstal ještě nějaký čas funkční. Angkor na několik staletí v podstatě upadnul v zapomnění. Až do moderní éry.

Not with the bang, but a whimper

Právě zdánlivě prudká depopulace Angkoru nutila badatele zamýšlet se nad příčinami – ve hře jsou úvahy o nějaké epidemii, případně velmi pravděpodobný kolaps životního prostředí. Ten byl zapříčiněn rozsáhlým odlesňováním a rychlou změnou sídelní struktury země v době největší slávy říše. Vedl ale k extrémní erozi půdy, změně režimu monzunů a katastrofálním záplavám. To paradoxně naopak mohlo vést k nedostatku pitné vody pro udržení rozsáhlé populace.

Všechny tyto skutečnosti je třeba brát v potaz, budeme-li uvažovat nad úpadkem Angkoru. Zároveň ale je možné věci nahlédnout i z jiného úhlu pohledu – a tady se konečně dostávám k nové studii archeologátorů. Parta pod vedením Dana Pennyho z New University of Sydney totiž přišla s teorií, která zpochybňuje rychlost, s jakou se Angkor vylidňoval.

Australané v oblasti bádají už nějakou dobu. Ostatně starší klimatické teorie jsou také výsledkem jejich bádání, analyzování letokruhů, geologie a podobně. Nejde o to, že by se starší představy úplně postavily na hlavu, ostatně – Angkor skutečně zpustnul a Khmérská říše je taky pár staletí pryč (Rudí Khmérové se nepočítají).

Jde ale o to, že dříve byly události po roce 1431 interpretovány jako příklad prudkého populačního kolapsu. Takové malé, indočínské postapo. Nové bádání archeologické výzkumy ale naznačují, že intenzita obhospodařování půdy v lokalitě angkorské aglomerace upadala postupně v horizontu snad 100 let.

Úpadek začal už ve 14. století. Vrtané půdní sondy odhalily stratigrafii, která leccos naznačuje. Už od prvních desetiletí lze sledovat pozvolné snižování přeměny lesní půdy na zemědělskou, eroze půdy i vypalování porostu. Tedy že v průběhu celého 14. století je půda méně a méně využívaná, nelze však vysledovat prudký zlom.

K tomu se navíc pojí zjištění ze sond v příkopech města. Lze tu vidět, že už ve vrstvách z konce 14. století je množství stop odpovídající zanesení opevnění bažinami a mokřadním porostem. Příkopy přestaly být udržovány.

Stroj: Mad Max: Fury Road/Warner Bros.

Poslední, zhasněte

Takto viděná postupná negativní změna se může pojit se zmíněnými změnami ekologickými. Říše slábla postupně a Angkor byl stále méně příjemným místem k životu. Ostatně, jedna z interpretací khmerských textůzmi%nuje, že královská rodina se rozštěpila už před rokem 1431 a část elity opustila město. To bylo stále neudržovanější a tlak Ajuthajců tomu nepomohl.

Studie New University of Sydney tak obrací příčinu a následek: nejprve nastalo pozvolné vylidňování dané množstvím různých faktorů, přičemž se opakovaně ukazuje, že nesmíme podceňovat ekologické změny a až pak rozpad struktury města. Nikoliv, jak se soudilo dříve, rychlé, apokalyptické opuštění města a až následné infrastrukturní zchátrání.

Historikové 18. a 19. století, fascinování pádem velké říše, načrtávali například epické obrazy pádů Říma. Dnes to ale vnímáme tak, že kdybyste vzali nějakého Římana roku 500 a řekli mu, že zažil pár říše, konec antiky a zhroucení velkého města, moc by vám nerozuměl…

Jo, věci by už podle něj asi „nebyly tak lesklé, jako byly za Augusta“. Ale když pomineme pár barbarských nájezdů, které ani nezničily město jako takové, tak změny od milionové megalopole k provinčnímu sídlu probíhaly v takových horizontech, že byly mimo rozlišovací horizont jedné generace. Na úpadek Angkoru se lze zřejmě dívat podobně.

Dnes samože můžeme být rádi, že to všechno je záležitostí šeré minulosti! Je rozhodně dobře, že žijeme v zářivé době, kdy nám naprosto nehrozí politické kolapsy, náboženský neklid a už vůbec zhroucení životního prostředí. Kdyby se civilizace přece jenom bořila, určitě by to nebyl tak postupný proces, že bychom si toho ani – obklopeni monumentálními stavbami a plody třpytivé kultury – vůbec nevšimli!

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, která připravuje přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze