TLDR verze: téma o tom, co byly první počítače, a o tom, jak postupně začaly získávat „rozum“ skrze vývoj „herních botů“. 

První počítače

K tomu, abychom se mohli věnovat sítím mezi počítače, se musíme podívat trošku i na počítače. Už jenom proto, že v raných dobách internetu to bylo něco úplně jiného, než co známe dnes.

Úplně první mechanický počítač vytvořil Charles Babbage již v roce 1822. Jmenoval se Difference Engine, dekádu na to pak Babbage vytvořil svůj slavnější Analytical Engine. Jejich povahy však byly na světelné roky vzdálená dnešním počítačům – a navíc by se asi fakt špatně síťovaly s jiným počítačem.

První programovatelný počítač tedy přišel až 99-101 let po Analytical Engine. Jeho jméno bylo Z1 a vyvinul jej německý vědátor Konrad Zuse mezi lety 1936 až 1938. Je považován za první elektromechanický binární programovatelný počítač a první opravdu funkční moderní počítač.

Průlomovější jsou však až tři další mašiny – Turingovy navržené v roce 1936, britský Colossus z roku 1943 (obě určené pro kryptografii) a americký experimentální ABC z roku 1942 (první elektrický počítač využívající 300 vakuových trubiček elektronek). Asi nejklíčovější pro další vývoj byl pak americký ENIAC z roku 1946, který disponoval už 18 tisíci vakuovými trubičkami elektronkami. Také si u toho vzpomenete na dnešní nárůst quibitů?

Přestože soudy později rozhodly, že ABC je prvním digitálním počítačem, mnoho stále považuje ENIAC za Ten První Digitální Počítač, protože měl jaksi tu výhodu, že byl již plně funkční.

Posuňme se ale až do padesátých a šedesátých let minulého století. Tedy do dob, kdy se celý svět tiše připravoval na třetí světovou válku, bojovalo se o Měsíc a vůbec se lidi moc nenudili. Tou dobou se totiž také začaly počítače konstruovat z tranzistorů.

To znamenalo, že konečně už nebyly jen velkou místností plnou elektronek… ale velkou místností plnou tranzistorů. Nicméně, rapidně se díky této změně zvýšil jejich výkon a začaly se vytvářet univerzální mašiny – přece jenom, kolikrát člověk potřebuje spočítat konfiguraci atomové bomby?

Jenže chcete-li mít univerzální počítač, musíte pro něj mít program. Ty v těch dobách bývaly obvykle “zapsány” na děrné štítky. Na děrné štítky šlo pochopitelně “zapisovat” i data a takto zapsaný štítek “načíst” v jiném počítači.

První boti

To vše znamená, že počítače spolu vlastně mohly začít komunikovat. Jak se říká: celek je víc než jen součet jednotlivostí. A zneužívaly k tomu člověka (už v té době, hihi), který pobíhal od jednoho k druhému. Od toho pak vedla cesta k internetu a postupně stále chytřejším mašinkám.

Historie vzniku umělé inteligence (či strojového učení a dalších kategorií „AI“) by vydala na delší povídání. Mrkněme však na to, jak se počítačích vyvíjela AI, kterou všichni nejspíše dobře známe – herní boti.

Nahlédneme-li do historie, tak zjistíme, že první herní AI totiž pochází z dávných padesátých let. V té době totiž vznikl první šachový bot. Téměř v tutéž dobu také bot na hru Nim (takové to odebírání různého počtu kuliček s tím, kdo odebere poslední, tak vyhrál). Oproti tomu šachovému (který máme problém vytvořit málem i dnes), se ten na hru Nim ukázal jako poněkud použitelnější.

Postupně se přidal i legendární Pong a některé další méně známé hry. Ale – začaly tak vznikat hry, které kombinovaly lidského a počítačového hráče. To na tu dobu byla docela revoluční myšlenka – zahrát si hru proti počítači. Z obav, že vymře nedělní posezení nad autíčky na obrazovce a stane se z něj brutální pařba proti hráči “na čipu” však naštěstí sešlo.

Nakoukneme-li do osmdesátek, zlaté éry videoher, nesmíme minout legendárního Pacmana. Jak jeho autor sám přiznal, každý z duchů měl ve skutečnosti vlastní povahu. Zatímco červený se měl snažit pacmana dostihnout, oranžový s modrým se mu prý měly snažit jít naproti. O Oranžovém se spekuluje, ale prý ten se pohyboval vesměs náhodně.

Tento zárodek inteligentní umělé inteligence, postupně vzkvétal až do dnešních dob. Dnes již snad v každé hře máme stovky, ne-li tisíce NPC postav, které se chovají téměř autonomně.

Kam dále?

Jistě si vzpomenete na Mafii, kdy náhodný kolemjdoucí uměl jen “Nechte mě na pokoji” nebo “Teď nemám čas”. Autoři her – ale i výrobci hardware – si zkrátka uvědomili, že pro skvělý herní zážitek se musí celé herní prostředí chovat jak živé. Pořád je ještě co dohánět, zkuste si například na youtube vyhledat “GTA 5 taxi AI challenge”.

Když už se ale bavíme o umělé inteligenci u her, nesmíme zapomenout na případy, kdy si počítač zahrál na člověka a zkusil si zahrát nějakou hru za něj. Můžeme se tak například podívat na evoluční neuronovou síť hrající Super Maria.

Nebo najít návod, jak si napsat vlastního bota do Transport Tycoonu(a zjistit, že se za to dokonce i uděluje zápočet :3). Dokonce existují i soutěže těchto AI. Například Student StarCraft AI Tournament. Vědátor dokonce kdysi dávno četl o botu do hry Civilization, který zjistil, že po dobrém to nepůjde a že největší nadějí na výhru je válčit… 🙁

V čem je budoucnost? Vědátor předpokládá, že v dnešní době internetové se budou boti na serverech učit od skutečných hráčů a stále se zdokonalovat!

[informační podjednotka MJ, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a přátel vědy UP Crowd za podpory MUDRstart – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube.