Fotky z New Horizons ukazují, že Ultima Thule je rudá jako stranická knížka

TLDR verze: Ta sonda, co před třemi a půl lety prolítla kolem Pluta, teď prolítla kolem dalšího, menšího šutráku. Je rezavý, binární a sněhulákoidní. Což je cool!

Jak na Nový rok, tak po celý rok – doufejme, že vesmírné mise se řídí podle primitivních pozemských pranostik, protože by to znamenalo fakticky hodně kosmických estrád! Na přelomu minulého a letošního roku totiž kolem vzdáleného kosmického objektu Ultima Thule prolétla sondička New Horizons – a.k.a „Ta sonda, co nám odhalila mrazivé srdce Pluta“.

Jeden místo dvou

Nyní, o den později, máme po večerní tiskovce NASA i lepší snímky a povědomí o povaze tělesa. První záběry Ultima Thule se objevily už pár dnů před koncem roku – byly však ostré asi stejně jako pohled většiny z nás během silvestrovské noci. Nebylo z nich navíc stále jasné, je-li Ultima Thule jedním tělesem, anebo dvěma objekty, které se vzájemně obíhají jako roboti z Portalu 2. Čisté vědy se tedy nedalo zjistit pomnohu. #sad

Na 1. ledna se pak objevila zpráva, podle níž sonda průlet v rychlosti 14 km/s přežila, což však není zase tak překvapivé, i když stále panovaly menší obavy, že by kolem ní mohlo být více bordelu – takže jsem novoroční reportování přenechal kolegům z Kosmonautix. Nyní se však k Zemi konečně dostaly i první „ostřejší“ snímky, z nichž lze soudit o něco víc!

Tak předně – Ultima Thule je rudá jako stranická knížka a narezlá jako bicykl jezdící leda tak ve sklepě. Obrázek výše je zatím jen extrapolací z barevné fotky – ve skutečnosti máme zatím jenom o černobílá fota. Barevné variace povrchu však již známy jsou. Narezlá barva by MOHLA indikovat přítomnost tholinů, organických sloučenin vzniklých při sublimaci metanu. Tholiny známe z velké rezaté skvrny na Charonu (také díky New Horizons, psal jsem o tom před dvěma a půl lety zde), takže spojení by dávalo smysl – zatím jde však jenom o hypotézu.

Neméně šmakózní je i potvrzení binární podoby Ultima Thule. NASA spelukuje (a ilustrace z tužky Jamese Tuttle Keane ilustruje), že Ultima Thule mohla vzniknout spojením menších ledových těles do dvou chuchvalců („kreativně“ zatím pojmenovaných jako Ultima a Thule…), které se nakonec přiblížily jedno k druhému a vytvořily kontaktní dvojitý objekt.

Co naopak ze současných pohlednic moc identifikovat nelze, jsou povrchové útvary. Není jasné, jestli šedivé terénní formace vznikly jako krátery nebo jde o údolí naznačující aktivnější geologii. Budeme tedy muset posečkat na další tiskovky. Kamery New Horizons šmírovaly Ultima Thule v až dvacetkrát vyšším rozlišení, kvůli přenosové rychlosti jako z časů Netscapu ale bude třeba se ještě obrnit trpělivostí.

Mraznička sluneční soustavy

K čemu nám studium vzdáleného sněhuláka vlastně je? Chleba to nezlevní… Ultima Thule je ale podstatná především z toho důvodu, že v této vzdálenosti se od přítomných těles očekává, že budou sloužit jako jakési vzorky materiálu, z něhož se sluneční soustava rodila. Těkavé látky, které blíže Slunci začnou vytvářet jev pozemšťany nazývaný „kometa“, ve zdejších mrazivých podmínkách zůstávají zakonzervované. Ultima Thule nám tak může říct HODNĚ o tom, odkud jsme (geologicko-kosmologicky) vzešli a kam (geologicko-kosmologicky) kráčíme.

Něco podobného lze vlastně říct i o Plutu – v jeho případě však už na jistou proměnu došlo. Pluto totiž sice podle stávajících hypotéz vzniklo jako ultimátní sněhová koule spojením milionů komet (psal jsem tu, ale právě oním spojením přišlo o panenskou podobu protoplanetárního těsta, které formovalo vznik planet. Svým způsobem je tak průlet kolem Ultima Thule stejně významný, ne-li významnější než průlet kolem Pluta!

Dílem se nám tím navíc ukazuje i výhoda charakteru mise sondy. New Horizons totiž k pouhému kratičkému průletu (nikoliv delšímu obíhání) kolem Pluta nezamířila ani tak z nějakého vědeckého důvodu, ale jednoduše ze snahy limitovat cenu mise. Tři a půl rok nazpět to bylo trochu k zlosti, že jenom kvůli tak malichernému důvodu se o Plutu nedozvíme více – nyní je však jasné, že z této nevýhody paradoxně vzešel klad. Bez pouhého průletu kolem Pluta by totiž New Horizons nepokračoval dále na předměstí sluneční soustavy a nezamířil k Ultima Thule. Ta ostatně byla objevena teprve v roce 2014, kdy byla New Horizons na cestě již 8 let.

Vzhůru do nekonečna (a ještě dál)

New Horizons sám tak pokračuje v dobývání nových horizontů – a konečně si tak, sémanticky vzato, zasloužil plurál ve svém názvu. Najde-li tým vědátorů stojící za misí další cíl, nemusel by průlet kolem Ultima Thule být ještě ultimátní. Jisté je, že data z průletu budeme analyzovat ještě nějaký ten pátek. New Horizons bude nastřádaných 50 GB na Zemi posílat zhruba příštích 20 měsíců.

Prozatím bychom tedy hned z kraje roku za sebou měli první událost do výběru vědy v roce 2019 (do mého výběru za rok 2018 mrkněte zde), a já sebe věřím, že i zbytek roku bude objevy tak natřískaný, jako jsou nyní harddisky na palubě New Horizons!

Více taky v článku zde (bude k dispozici až ve ČT dopol).


Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a přátel vědy UP Crowd za podpory MUDRstart – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube.

Diskuze