TLDR: Dvě dekády nazpět v Jižní Americe hurikán poničil okolí jednoho mostu, a lidi to dodnes používají jako dost podivnou metaforu toho, co se jim zachce. Oficiálnější popis tuna.

Stavba na věčnost

Když budujete infrastrukturu v místech, které jsou častěji zpustošeny živelnými pohromami, máte možnost to udělat dvěma způsoby. Buďto budete stavět s tím, že baráky (mosty, tunely…) mají svou dobu spotřeby danou a v případě opakování neštěstí je budete muset postavit znovu…

Anebo budete myslet na budoucnost a vybudujete ty baráky co možná nejfortelnější. Abyste je nemuseli pak budovat znovu v tak velkém počtu. Co z toho zní jako lepší, inteligentnější nápad? Podle nečekaně velkého počtu lidí spíše to první…

Ale nepředbíhejme pointu. Honduras jako středoamerická rozvojová země na konci 90. let vybudovala ultrafest hustý most přes místní říčku, který měla odolat i nástrahám hurikánové sezóny.

Stavba byla lokální zajímavost už jen pro délku přes 400 metrů, stavěla ji na zakázku japonská korporace Hazama Ando, a i když na fotkách šířených po internetu most vypadá, jako by stál uprostřed ničeho… Ve skutečnosti stojí na periferii města Choluteca s populací 160 tisíc, tedy víc než třeba moje domovská Olomouc.

Cílem stavby bylo odolat i hurikánu kategorie 5. A podařilo se mu to z velké části podařilo nedlouho po dokončení, kdy silné lijáky vlivem hurikánu Mitch v roce 1998 kompletně strhly na 50 jiných honduraských mostů! Tím ale naše bajka teprve začíná.

Metafora… změn?

Extra silná sezóna totiž nakonec nejenže zničila silnice vedoucí k novému mostu Cholutecy, ale silné deště změnily i tok řeky mimo most. Takže výsledkem byl „Most vedoucí nikam“. A právě ten dost možná znáte z fotky výše, která už po dvě dekády čas od času koluje internety a médii.

Most v Cholutece se tak stal metaforou, kterou používají čas od času leckteré skupiny jako paralelu ke školství/covidu/čemukoliv, co smrdí „přípravou na minulou válku v době, kdy se ta budoucí povede už ale jinak“ a podobné tlachy o adaptaci na změny. Což jistě i dává smysl.

Ale bohužel tuhle metaforu další vývoj kolem reálného mostu tak trochu bodá pod žebra.

Ačkoliv totiž náš fortelný most v Cholutece skutečně vypadal, jak po silném hurikánu a zničených silnicích vypadal, tento vzhled neměl dlouhého trvání. Po opadnutí krize byl opraven, silnice se znovu postavily, řeka se vrátila do původního koryta – a od roku 2003 slouží, jak měl sloužit původně.

Zároveň tenhle most nebyl jediný v okolí. Po celou dobu fungoval přímo v Cholutece i druhý, původní most přes řeku vybudovaný v roce 1938. Ten je mimochodem replikou Golden Gate a postavili ho ženisté americké armády. A i ten přežil zničující hurikán. Také v jeho případě bylo zjevně výhodné postavit něco tak, aby se to nezhroutilo jako domeček z karet.

Zároveň ani jeden z mostů v Cholutece není zrovna lokální lávka, před původní i nynější most proudí podstatná část obchodu mezi středoamerickými státy. Stavět tu cosi dočasného by bylo jako se dojímat nad pomíjivostí dálnice D1 (ale jen před nějakou její rekonstrukcí).

Hra pro dva

Finální metafora je tak, obávám se, poněkud odlišná od toho, k čemu je honduraský most tak často používán. Především naznačuje, že stavět věci tak, aby vydržely, se v součtu častěji vyplácí než naopak. Ale to není jeho jediné reálné poselství.

Ano, věci jako řeky můžou vlivem dynamických proměn v přírodě měnit svůj tok, a tak i mosty můžou ztrácet svůj význam. Ale tohle je i v té přírodě, jíž jsme součástí, pořád hra pro dva, a platí tak jak pro mosty, tak i pro ty řeky.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]