V čem se liší řízené střely od sebevražedných dronů?

TLDR: Evoluce zbraní nám právě probíhá přímo před očima. Rozeberme si, v čem se nové „sebevražedné“ drony liší od střel včerejška. Vzniklo ve spolupráci se stránkou Válka se nikdy nemění.

Kdo si počká…

Ta otázka vás možná při čtení zpráv z války na Ukrajině taky napadla. Když se píše o útocích „sebevražednými drony„, zní to děsivě – ale není nakonec „sebevražedná“ každá střela? Inu, ano – rozdíl mezi oběma vojenskými termíny ale skutečně existuje, a ilustruje významný vliv technologického pokroku na staré vojenské nápady.

Řízené střely do důchodu nejdou. První z nich jako Henschel Hs 293 a Fieseler Fi 103 alias V-1 se objevily od poloviny druhé světové války, a v současné době se střely s plochou dráhou letu jako BGM-109 Tomahawk používají už skoro půlstoletí (samože mnohokrát upravené) stále častěji. V zásadě samozřejmě platí, že hranice mezi řízenými střelami tohoto staršího ražení a novými sebevražednými drony může být trochu rozmazaná, a stále se definuje.

Vyčkávací munice zapadá do mezery mezi řízenými střelami a bezpilotními bojovými vzdušnými prostředky (UCAV) a sdílí vlastnosti s oběma. Od střel s plochou dráhou letu se liší tím, že jsou navrženy tak, aby se „poflakovaly“ po relativně dlouhou dobu kolem cílové oblasti, a od UCAV tím, že vyčkávací se munice je určena k útoku a má bojovou hlavici.

Obecně ale platí, že sebevražedné drony jsou mnohem menší, levnější a pomalejší než řízené střely – a především mají schopnost vyhledávat cíle svobodněji. Některé řízené střely mají tuto schopnost také, ale bývá dosud poměrně omezená.

„Sebevražedný dron“ je totiž především laický pojem pro „vyčkávající munici“ – tedy střely, které mohou v bojové oblasti kroužit relativně více nezávisle než starší řízené střely. Ty byly obvykle jenom vypuštěny na konkrétní statický cíl, přičemž hlavním úkolem pro ně bylo k němu doletět skrze terén a protivzdušnou obranu.

Delší historie

Vyčkávající munice samože také může dobře křižovat terénem, ale nesnaží se komplexněji přečůrat PVO protivníka. Obvykle tak má nižší cenu a může být vhodnou asymetrickou zbraní pro méně movitou stranu konfliktu. Ale nižší cena také znamená možnost použít podobných zbraní více i pro stranu movitější.

Vyčkávací munice a střely s plochou dráhou letu mají ovšem především odlišné uplatnění. Střely lze použít proti cílům, které jsou buď stacionární, nebo je lze relativně snadno lokalizovat a sledovat (tj. lodě). Vyčkávací munice je naopak lepší proti cílům, které se obtížně hledají a/nebo jsou mobilnější.

Za první reálný „sebevražedný dron“ se používá IAI Harpy – Izraelci byli v tomhle vždy dál. Mimo Izrael koncept majoritně vznikl jako reakce na obtížné ničení mobilních odpalovacích ramp. Sem spadá střela AGM-136 Tacit Rainbow. V 90. letech se americká armáda během svého prvního výletu do Iráku setkala s velkými obtížemi, když se snažila zlikvidovat Scudy. Podobným oříškem se později ukázaly i srbské PVO baterie, které si po prvním výstřelu rády změnily adresu.

Existující postupy amerického letectva se tím sice dovedou vyrovnat, ale kdyby měla USAF tehdy k dispozici vyčkávací drony, dovedla by snáze pokrýt větší plochu s menším rizikem. V tomto případě samozřejmě není ani dron jako dron – “nesebevražedné” drony jako MQ-1 jsou opakovaně použitelné, protože na cíl shodí jen bombu/menší raketu a (pokud je PVO pustí) letí zase pryč.

S tím se pojí i nynější nasazení na Ukrajině. Vyčkávací munice, kterou momentálně Rusko využívá hlavně ve formě íránských dronů Šahíd 136, je vzhledem ke klesajícímu počtu ruských řízených střel dost možná využívána spíše proti statickým cílům než hledání např. mobilních dělostřeleckých systémů, ke kterým by se papírově hodily víc. Nicméně, posuzování takových srand je samozřejmě spíše věcí jiných odborníků.

Ten se dočká!

Je ale užitečné říct, že zatímco v prvních měsících války existovala (i z mojí strany) tendence mírně nadhodnocovat vliv dronů jako superzbrani ukrajinských obránců. Ukrajině Bayraktary jistě pomohly vypořádat se s PVO protivníka a průzkumem bez nutnosti nasazovat do akce drahá letadla, jejichž ztráta by bolela výrazně více a byla by hroznou ránou pro morálku. Nezdá se ale, že by kvůli dronům šly do důchodu jiné zbraňové systémy.

Nyní je občas přístup skoro opačný – iránské drony někteří diskutéři vnímají jako „gamechanger“ pro ruskou stranu, jiní ho naopak bagatelizují jako chytání se stébla. Sebevražedné drony jistě mohou způsobit nemalé škody – ale jejich využívání mimo boj s mobilními jednotkami je dlouhodobě hůře udržitelné. Zásadní je možnost využití této technologie na úrovni roty, nebo dokonce i čety.

Určitě nemají možnost zvrátit válku, ale jsou důležitým prvkem pro převahu v boji pěších družstev – prakticky je to cesta, kterou se budou za několik dekád ubírat lehké a střední minomety. Pořád jsou jednorázové drony obecně dražší než používání běžného letectva, byť zároveň levnější než řízené střely. Hodně ale záleží na typu stroje.

Cena jednoho Switchblade 300 je cca 70 000 USD, přičemž to je cena o 1/3 nižší než jeden naváděný 155 mm granát Excalibour. Jeden vzlet a bojová mise stojí u MiGu cca 15 000 USD za půl hodiny. F-16C stojí kolem 23 000 USD za hodinu. Jeden Šahed stojí 20 000 USD.

Příchod autonomnějších bojových systémů je tak s využitím vyčkávací munice zase blíže realitě, a je na těchto “skoro řízených střelách” tak znát, že reální terminátoři nebudou muset vypadat jako metalický Arnold Schwarzenegger, aby vám za správné konstelace mohly efektivně & statisticky častěji než Tomahawky v konfliktu zítřka nepříjemně pokazit den!

[Ladislav Loukota, kolektiv Válka se nikdy nemění]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama